PROSTOR

čtvrtek 7. listopadu 2013

MORUŠE

1. 18.9.

Přicházel vzhůru, jeho charakter se leskl.

Každou minutu blikal v očích všech dětských lásek.

Uprostřed louky se barvami pyšní už jen slaměnky,

právě tam vyrostla mu páteř.

Otec byl blázen a matka jen stín, který ho zaléhal každou noc.

Rudá krajka pokryla krajinu ve které vyrůstal.

Hloupý humor se nesl všemi kouty jeho mysli,

každý nápad na začátek konverzace páchl výkaly

Ona - počítala kolik vlaků už míjelo okno za zkaženým večerem.

Odešla-

Ani není třeba psát básně, aby pochopil, že to bylo naposled.

2. 22.10.

Slzy, tma, temnota, bída, smutek, zármutek.

Prostorné slzy se rozpínají v mém žaludku,

ale není tam taková tma, jako v hlavách mých přátel.

Ti mají plesnivý mozek a češou se jen temnotou mezi zuby hřebenu,

tak jako Ona.

Dusivý kašel otravuje ne jednu mysl mezi regály s bídným zbožím.

Smutek je to, co cítí můj prst, když sjede mu nehet.

Zadus se chlupama ze svého kabátu,

ty zvíře!

Černá a modrá.

Někde v koutě pokoje se krčí,

posedlá zadumáním ty barvy hledá.

Po závratích nad průlivem zakalených osudů,

vzdává své boje.

Únavou padla by nebýti nového kvítí

a malý špaček jí za okny hlady křičí.

Bojí se zvedat to šuple, hloupě se směje.

Už tři malé kuličky se podepsaly na její dlani.

Pohladit po srsti mrtvolku bez identity.

Utopit se v míse a je konec mise!

Když v noci nemůžeš spát,

tři kuličky pod postel koulí se ti.

5. 7.10.

Šum a kouř a opálené obličeje,

už jim pomalu blednou

je horší ve vaně utonout,

kývavým pohybem na sebe upozorňuje,

postrádá genofond.

Krákání struhy plní žlučinou,

tvrdost nehtů se láme o cokoli,

čtyři roky ve stínu hlohů,

kolem je mi hezky.

čtvrtek 24. října 2013

čtvrtek 10. října 2013

Domácí zátiší

Jakub Roček, student ateliéru kresby a grafiky Svatopluka Mikyty na Brněnské fakultě výtvarných umění, je vynikajícím kreslířem. Z jedné grafické polohy je schopen bez jakýchkoli příprav přejít do jiné a tužku si přehazovat z levé ruky do pravé, jakoby se nechumelilo. Nechává se strhnout scenérií a zobrazovaným vjemem aniž by se tázal po příčině. S bílým papírem a tmavou tužkou prosedí se zaujetím hodiny, než dosáhne kýženého výsledku. V poslední době se rozhodnul zabývat se lineární kresbou v co nejmenším možném časovém horizontu. Co nejrychleji zachytit obrysy reálného a převést je na bílou plochu. Nekritizuje, nevytýká ani nic nevyvyšuje. Obtiskne ničím nepřikrášlený obrys reality.

Pro tuto výstavu však rozpracoval sérii kreseb svého domácího prostředí a objeveného „pokladu“ v komoře. Uvědomění si důležitosti a nezbytnosti zobrazovaného přístroje pro celou rodinu. Díky kterému jeho Doma stálo i padalo. A to jak obrazně tak doslova. Jak obrovská moc, tak vizuální stránka rukodělného výrobku se staly impozantní. Následné dohledávání domnělých skrýší, se stále se zvyšujícím počtem přístrojů, jež nebylo možné vyhodit ani je vzdálit od jejich nositele. Nutnost a nenávist schované za závěsem z kytiček.

Marie Lukáčová